Proč děti tolik řeší, co si o nich myslí ostatní? A jak jim pomoci být samy sebou?

„Mami, oni se mi smáli.“

To je věta, kterou nechce slyšet žádný rodič.

Ať už jde o poznámku kvůli oblečení, účesu, postavě, brýlím nebo prostě proto, že je dítě jiné.
Podobné zážitky mohou hluboce zasáhnout jeho sebevědomí.

Pro dospělého je snadné říct: „Tak si jich nevšímej.“
Jenže dětský mozek funguje jinak.

Potřeba zapadnout je přirozená

Každé dítě touží po přijetí.

Nejde o rozmar ani přecitlivělost. Je to přirozená součást vývoje.
Mozek dítěte je nastavený tak, aby hledal bezpečí ve skupině.
Když má pocit, že je odmítané nebo se od ostatních liší, prožívá tyto situace velmi intenzivně.

Proto mohou zdánlivě nevinné poznámky bolet mnohem víc, než si dospělí uvědomují.

Odlišnost není problém. Strach z ní ano.

Každý člověk je jiný.
Někdo je hlučný, jiný tichý.
Někdo sportuje, jiný rád kreslí.
Někdo je vysoký, jiný drobný.
Někdo nosí brýle.
Někdo má pihy.
A někdo prostě nezapadá do představ svého okolí.

Samotná odlišnost dítě neohrožuje. Bolest přichází ve chvíli, kdy získá pocit, že právě kvůli své jedinečnosti není dost dobré.

Právě tehdy se může začít přizpůsobovat za cenu toho nejcennějšího – samo sebe.

Děti si vytvářejí svůj vnitřní hlas

To, co dítě opakovaně slyší od okolí, se postupně stává jeho vlastním vnitřním hlasem.
Pokud často slýchá:
„Jsi divný.“

může začít věřit:
„Je se mnou něco špatně.“

Naopak když doma zažívá přijetí, vzniká uvnitř něj jiný hlas:
„Nemusím být stejný jako ostatní, abych měl svou hodnotu.“

A právě tento hlas bude dítě provázet i v dospívání a dospělosti.

Nepospíchejte s řešením

Když dítě přijde domů smutné, máme přirozenou potřebu situaci rychle napravit.
Vysvětlovat.
Radit.
Uklidňovat.
Někdy ale dítě nepotřebuje řešení.
Potřebuje, aby někdo unesl jeho emoce.

Mnohdy stačí věty jako:
„To tě muselo asi zabolet, viď?“
„Rozumím, že tě to mrzí.“
„Jsem tady s tebou.“

Když dítě cítí, že jeho pocity mají místo, mnohem snadněji je dokáže zpracovat.

Sebevědomí nevzniká tím, že dítě nikdy nespadne

Neochráníme děti před tím, že někdy zažijí odmítnutí nebo posměch.
Můžeme je ale naučit něco mnohem důležitějšího.

Že názor druhých neurčuje jejich hodnotu.

To je dovednost, která jim bude pomáhat celý život – při nástupu do školy, v období dospívání, v partnerských vztazích i v zaměstnání.

Příběhy dávají dětem odvahu

Děti často neumějí o svých pocitech mluvit přímo.
Když ale čtou příběh o někom, kdo prožívá podobné obavy, najednou pochopí, že v tom nejsou samy.

Příběhy jim pomáhají pojmenovat emoce, hledat řešení a vidět, že jinakost nemusí být slabostí.
Právě proto mají knihy tak velkou sílu.
Bez moralizování otevírají témata, o kterých se někdy těžko mluví.

Jednou z nich je i kniha Jsem prostě taková, která citlivě vypráví příběh holčičky, jež se potýká s posměšky kvůli svému vzhledu. Ukazuje dětem, že skutečná hodnota člověka nespočívá v tom, jak ho vidí ostatní, ale v tom, kým je.

Může být krásným podnětem ke společnému povídání o sebevědomí, sebelásce, odvaze být sám sebou i o tom, proč je důležité přijímat druhé takové, jací jsou.

To nejkrásnější, co můžeme děti naučit

Nemůžeme zařídit, aby naše děti měl rád každý.
Nemůžeme zabránit tomu, že někdy uslyší nepříjemná slova.
Můžeme ale udělat něco mnohem cennějšího.

Pomoci jim vybudovat tak silný vztah k sobě samým, aby jednou dokázaly říct:

„Jsem prostě taková. A to je v pořádku.“

Právě tehdy už totiž jejich hodnota nebude záviset na tom, co si myslí ostatní, ale na tom, co vědí samy o sobě.


Barbora Melíková, nakladatelství Semínko