Jak dítě naučit, aby odolalo nátlaku vrstevníků

„Všichni to dělali, tak jsem se taky přidala.“

Možná je to věta, kterou od svého dítěte nechcete nikdy slyšet.
Někdy jde o drobnost. Jindy o situaci, která nás jako rodiče zaskočí.
Dítě se přidá k posmívání, schválně poruší pravidla nebo udělá něco, o čem samo ví, že není správné.

A když se ho zeptáme proč, odpověď bývá jednoduchá:
„Nechtěl jsem být jediný.“

Právě tady začíná téma, které bude dítě provázet po celý život – schopnost odolat tlaku okolí.

Touha zapadnout je součástí zdravého vývoje

Každé dítě chce někam patřit.
Potřebuje cítit, že je součástí skupiny, že má kamarády a že je přijímané.
Nejde o slabost ani o nedostatek sebevědomí. Je to přirozená lidská potřeba.

Právě proto může být tlak vrstevníků tak silný.
Dítě často dobře ví, co je správné.
Jen má strach, že když se zachová podle svého přesvědčení, přijde o kamarády.

Proč děti někdy udělají něco, co samy nechtějí?

Z pohledu dospělého může být snadné říct:
„Tak jsi měl říct ne.“

Jenže říct ne není vždy jednoduché ani pro nás.
Děti se teprve učí rozpoznávat vlastní hranice, pojmenovávat své pocity a stát si za svým názorem.
Pokud se bojí odmítnutí nebo výsměchu, mohou udělat i něco, co je jim samotným nepříjemné.

Ne proto, že jsou špatné.
Ale proto, že chtějí někam patřit.

Děti potřebují věřit svému vnitřnímu hlasu

Každý z nás má v sobě jakýsi vnitřní kompas. Je to hlas, který nám napovídá, co je správné, co je nám příjemné a kde už překračujeme vlastní hranice.
U dětí se tento kompas teprve vytváří.

Pokud mají možnost vyjadřovat své názory, rozhodovat o drobnostech a zažívají, že jejich pocity mají hodnotu, postupně se učí důvěřovat samy sobě.
Právě tato důvěra jim jednou pomůže říct:
„Tohle dělat nechci.“

i ve chvíli, kdy se ostatní rozhodnou jinak.

Odolat tlaku okolí totiž není otázkou tvrdohlavosti ani odvahy být proti všem. Je to schopnost naslouchat sám sobě a jednat v souladu s vlastními hodnotami.

Jak mohou rodiče posilovat odolnost vůči tlaku vrstevníků?

Nejde o to děti strašit nebo je učit nedůvěřovat ostatním.
Mnohem důležitější je pomáhat jim poznávat samy sebe.
Zkuste si společně povídat o situacích, které mohou nastat.

Například:
♡ „Co bys udělal, kdyby se ostatní smáli někomu ve třídě?
♡ „Jak by ses cítil, kdyby tě někdo nutil udělat něco, co nechceš?“
♡ „Napadá tě, co bys mohla říct, kdybys s ostatními nesouhlasila?“

Neexistují dokonalé odpovědi.
Důležité je, že dítě o podobných situacích přemýšlí dříve, než je skutečně zažije.

Učte děti, že odmítnout není totéž jako ztratit kamarády

Jedna z nejdůležitějších životních lekcí zní:
Skutečný kamarád vás nebude nutit dělat něco, co je vám nepříjemné nebo o čem víte, že není správné.

Pokud dítě pochopí tento rozdíl už v raném věku, bude se mu mnohem lépe rozhodovat i později – v období dospívání, kdy tlak vrstevníků bývá ještě silnější.
To neznamená, že nikdy neudělá chybu.
Znamená to, že bude mít pevnější kompas, podle kterého se může orientovat.

Příběhy dávají dětem možnost bezpečně si vše vyzkoušet

Děti se nejlépe učí prostřednictvím příběhů.
Když sledují, jak se hrdinové rozhodují, dělají chyby nebo hledají odvahu postavit se za správnou věc, přemýšlejí spolu s nimi.
Nemají pocit, že jsou poučovány.

Místo toho si samy vytvářejí vlastní názor.
Právě proto jsou příběhy tak cenným nástrojem při rozvoji empatie, odvahy i zdravého sebevědomí.

Kniha Přátelství za mucholapku citlivě otevírá téma přátelství, vzájemného respektu i odvahy rozhodovat se podle vlastního svědomí. Dětem připomíná, že skutečné přátelství nevzniká z tlaku nebo strachu, ale z důvěry, laskavosti a vzájemného přijetí.

V závěru knihy jsou otázky, které vám pomohou otevřít důležité rozhovory a pomoci prohloubit vzájemnou blízkost. 

Takové rozhovory dávají dítěti něco mnohem cennějšího než hotové návody – pomáhají mu vytvořit si vlastní morální kompas a připomenout si, že doma je bezpečný prostor, kam se může vždy vrátit.

To nejdůležitější, co si dítě může odnést

Naše děti jednou budou stát před rozhodnutími, u kterých nebudeme.
Někdy uslyší:
„Když to neuděláš, nebudeš si s námi moct hrát.“

Jindy:
„Nedělej ne, vždyť o nic nejde.“

Nemůžeme rozhodnout za ně.
Můžeme je ale vychovat a připravit tak, aby se v těchto chvílích dokázaly zastavit a zeptat se samy sebe:

„Je to opravdu něco, co chci udělat já?“

A právě tato schopnost patří mezi největší dary, které můžeme dítěti předat. Protože odvaha být sám sebou nezačíná ve chvíli, kdy dítě řekne „ne“ ostatním.

Začíná ve chvíli, kdy dokáže říct „ano“ svým vlastním hodnotám.

Barbora Melíková, nakladatelství Semínko